Co umí touhazpět

Jednou, povídá Ruda, na vojně jsme chytli krásnou ulejvku: hráli jsme košíkovou za divizi, representovali jsme ji na okruhovém přeboru. Není důležité, v kterém městě, ani v kterém roce, jen to, že mi bylo skoro na chlup dvacet let. Dvacetiletý muž na vojně je pln nepřetržité touhy a v těchto letech ta touha nebývá ani moc adresná, je to prostě biologická touha po ženě, po jakékoli ženě…

Turnaj byl dvoudenní. V sobotu po serii zápasů, ubytování, koupeli a večeři jsme shledali pár kaček, co nám zbyly z reluty a vyrazili do vinárny. Láhev vína a koukali jsme po děvčatech – a plánovali a slibovali – a vyhrožovali, ovšem jen v duchu, nebo sami mezi sebou. Na stole láhev vína a sklenky, kterých jsme se – přes velikou chuť se napít – moc nevšímali, jen abychom měli lákadlo. Nakonec si k nám přisedly dvě asi sedmnáctileté dívky, ovšem ne proto, že tam byla láhev, ani proto, že jsme tam byli my. Docela prostě proto, že jinde už nebyla volná dvě místa. Zkoušeli jsme – zpočátku marně – navázat hovor; dívky byly zřejmě studentky a tak jsme nasadili tema “študáci a kantoři” a hle! to zabralo. Pár tanců, při nichž jsme se snažili se přivinouti úže, byl však mírný i když rozhodný odpor. Nesmíme na ty kočky tak rychle, povídám, zkazit to můžeme až na konci, pokud z toho nic nebude. A tak se nakonec podařilo na padesát procent. Kamarád se s dívkou domluvil na tom, že i mladí se smějí milovat, i vojáci s děvčaty z gymnasia se mohou milovat…

Dívka, která jaksi “zbyla” na mne ovšem o této domluvě nevěděla a tak až po dlouhém přemlouvání své kamarádky svolila přespat v hotelu spíše proto, že žádný vlak do deset kilometrů vzdálené obce, kde bydlila, už nejel. Když však nahoře nastalo dělení pokojů, nastalo i boží dopuštění. Za boha nechtěla uznat, že ti dva nikoho dalšího na pokoji nepotřebují a domáhala se společnosti kámošky na celou noc. Až po půlhodinovém přesvědčování jako “přece mi to nezkazíš” a mém velkém fialovém slibu, že se jí ani nevšimnu, neřku-li dotknu, zřejmě se strachem z vojáka ( a asi i mámina strašáka) vlezla potmě do s v é postele, ani nos jí nekoukal.

Já rovněž potmě zalezl, otočil jsem se ke zdi a přestal na dívku, ležící na opačném konci pokoje, myslet. Ještě než jsem po bohatě prožitém a únavném dni usnul, zaslechl jsem odvedle chichotání a zvuky, které dveře mezi pokoji nedokázaly zcela zadržet. Přetáhl jsem si přikrývku přes hlavu a …..

Probudilo mne, když někdo (kdo asi) ke mně vklouzl pod deku do mé postele. “Je mi zima, musíš mne zahřát…” Poděkoval jsem netěsnícím dveřím a zahříval a zahříval…Po tom několikerém zahřívání jsem definitivně usnul. Ráno nás probudila pokojská, po dívce vůně mladé ženy a stopy panny… Už nikdy jsem ji neviděl, ač jsem v městě a jeho okolí prožil pár měsíců v druhém roce vojančiny i v civilním zaměstnání a dlouho jsem i hledal.

Bylo to krásné, příjemné – a nevysvětlitelné. Zaplať Pán Bůh za psychologický moment, kterému za tento zážitek vděčím a na který s velkou chutí vzpomínám ještě po více, než třiceti letech.